Řekněmě, že jsem nebyla ten typ co by se chtěl vdávat…
Svatby mi odjakživa náháněly hrůzu, z představy pojídání řízků a pití „zelený“ se strýčkem z patého kolene mi naskakovala husí kůže. Zapřísáhla jsem se, že když svatba, tak v černých šatech, cirkusovém stanu a nejřív po 30cítce.
Já ze západu „O
N“ z Vysočiny, 365km mezi námi a neslučitelná pracovní náplň. Neustálé cestování v autě neni v dnešní době nic ojedinělého, ale přesto by málokdo z našeho okolí čekal, že bychom našli společnou budoucnost. V létě kolem nás probíhala svatební horečka a my tak měli možnost za fabulovat, jak by jednou vypadala ta naše a jak už to bývá a většina vtipných příběhů začíná…. bylo nebylo po druhé „sedmičce“ bílého přišel geniální plán, tajně se vzít!
První myšlenka byla Maledivy nebo Mauricius, ale ani jeden jsme se nedokázali ztotožnit s představou romantické večeře na pláži, při svíčkách podbarvenou houslemi. Já chtěla červený koberec, Conversky a zmrzlinu. Ondra šampaňské, helikoptéru a casino a když casino tak kde jinde než v Monte Carlu. ????
Příprava celé svatby trvala necelé 3 týdny. Ondra sehnal prstýnky, helikoptéru – já si nechala ušít sukni a koupila Conversky. Při příjezdu na hotel mi personál plný euforie nechal uvázat kytici (za to jim mockrát děkuji) a turisté s kolemjdoucími nám zařídili fotografie. Po obřadu jsme procházeli večerním Cannes, byli jsme zváni hoteliéry a baristy do svých podniků, kde jsme si nad dobrým pítím a jídlem vyměňovali naše čerstvé svatební zážitky s jejich životními moudry a zkušenostmi. Dostaly jsme spousty rad a požehnání do dalších společných let. To pro nás byla s překvapením asi ta nejdojemněší část celé svatby. Poslouchat jejich příběhy, příběhy jejich dětí a všechna ta lovestory, kterými si prošli.
Během těchto příběhů jsem zavzpomínala i na můj nejoblíbenější: „Byl pátek a na hradě v Lokti právě probíhala pouť. Taťka toho dne ve 12hod rozvedl mojí krásnou mamííí a u pojízdného karavanu místo papírové růže vystřílel dva „zlaté“ prstýnky – ještě téhož dne si ji vzal. Mamka poslala rodičům telegraf ve znění, že je rozvedená a znovu vzatá a bylo vyřešeno.“
Tím se dostávám k častým dotazům, jak to vlastně vzali naši rodiče, rodina a přátelé?
Lépe, než jsme vůbec doufali!! Je pravda, že jsme byli trošku originálnější a na telegraf jsme nespoléhali!
Zpětně za nás mohu říct jediné: ,, Nikdy bychom něměnili.“
Jsme rádi, že nebudeme našim dětem jednou vyprávět klasický svatební příběh a doufám, že budou jednou stejně, tak odvážní (bláhoví chcete-li) a vezmou si z nás příklad.
Možná inspirujeme i někoho z vás…
Život je jeden velký příběh. Nenechte nikoho, aby ho psal za vás, už pouhou myšlenkou, jestli svým rozhodnutím někoho naštvete, raníte nebo změníte pohled a názor na vaši osobu…necháváte druhé psát řádky za vás.
